Technická výchova

II. Technická výchova v 90. letech před RVP

V roce 1996 MŠMT ČR schválilo nový „Vzdělávací program Základní škola“ s takzvanými osnovami a učebním plánem platným od 1. 9. 1996. Další úpravy a doplňky pak MŠMT ČR schválilo s platností od 1. 9. 1998. (1)

Dle učebního plánu tohoto vzdělávacího programu byla minimální časová dotace pro předmět PRAKTICKÉ ČINNOSTI v 6. – 9. roč. 4 vyučovací hodiny. Program umožnil řediteli rozhodnout o výběru tematických celků v jednotlivých ročnících v rámci podmínek školy.

„Obsah učiva a tematické celky jsou určeny všem žákům, proto není nutné pro výuku dělit třídu na chlapce a dívky, ale dělit ji na skupiny s respektováním bezpečnostních předpisů v souladu s platným pokynem MŠMT ČR.“ (1, s. 232)

Pro 6. a 7. ročník byly vhodné tyto tematické celky: práce s počítačem, pěstitelství, práce s technickými materiály a příprava pokrmů. Pro 8. a 9. ročník: elektrotechnika kolem nás, provoz a údržba domácnosti a svět práce.

Pro podporu výuky jednotlivých tematických okruhů měly posloužit nově vydané učebnice z vydavatelství Fortuna z roku 1997 – viz obr. 2. Tyto učebnice, se kterými mnohé školy pracují i dnes, sice obsahovaly předepsané učivo (dle osnov vzdělávacího programu), ale užitná hodnota, dle našeho názoru, nenaplnila představy o jisté „inovaci“ po roce 1989.

Obr. 2 – řada učebnic Praktické činnosti dle tematických celků (6, 7, 8, 9 a 10)

Za prvé si myslíme, že hlavním nedostatkem je roztříštěnost obsahové náplně, kdy např. pro daný ročník není jednoznačně patrné, jaké učivo se probírá, co navazuje, kam se žák v jednotlivých ročnících posunul, na co navazuje apod. V původních učebnicích (zejména oblast práce s technickými materiály a elektrotechnika) byl patrný postup od základů učiva v 5. roč. až po absolventský 8. roč., na základě kterého si žák měl vybrat učební obor SŠ a svou budoucí profesi. Jedna učebnice s pevně předepsaným učivem pro daný ročník byla zárukou toho, které učivo se v danou chvíli probere, tzn., co by mělo být výstupem znalostí a dovedností žáků na konci každého ročníku.

Za další nedostatek považujeme i to, že ve zmiňovaných učebnicích chybí jakékoliv praktické náměty pro výrobky. V hodnocení a srovnávání učebnic by bylo možné pokračovat, ale to není náplní tohoto webu.

Jak tedy probíhala výuka technické výchovy na ZŠ v této době? Na některých školách bohužel chybělo odpovídající materiální vybavení školních dílen. Ruční nářadí, které pocházelo z 80. let, bylo již nevyhovující a chyběly finance na nákup nového. Školy trápil nedostatek materiálu a absence aprobovaných učitelů. Tyto problémy mnohde zapříčinily, že se PČ v dílně utlumily nebo zcela zrušily. Preferovalo se „vaření“ v rámci „Přípravy pokrmů“, práce na školní zahradě v rámci „Pěstitelství“ a o pracovním trhu, jakožto budoucí profesi žáků, se jen mluvilo ve „Světě práce“.

Na začátku roku 2000 přišla euforie v podobě budování informační gramotnosti žáků a učitelů pomocí nové IT techniky celostátního projektu INDOŠ. Přestože výuka informatiky mohla být realizována jako samostatný volitelný předmět, v řadě škol se prosadil model, kdy byl zvolen tematický celek „Práce s počítačem“ jako hlavní náplň předmětu PČ. Tato volba byla pro některé ředitele vhodným argumentem k tomu, aby výuku „Práce s technickými materiály“ či „Elektrotechnika kolem nás“ úplně vyřadili.

Možná proto se dnes čím dál častěji setkáváme s pojmem „Digitální demence“ (12), který není nic jiného než důsledek závislosti na moderních informačních technologiích. To, že bychom měli u dětí rozvíjet také manuální zručnosti, kreativní a technické myšlení je více než jasné. Jak uvádí sám autor Manfred Spitzer ve své knize:

„Neexistuje dostatečný důkaz pro tvrzení, že moderní informační technika výuku ve škole zlepšuje. Naopak vede k povrchnějšímu myšlení, rozptyluje pozornost a navíc má různé nežádoucí vedlejší účinky…“ (12, s. 88).

Po přečtení této knihy, která není pouhou úvahou či zamyšlením, ale vychází z velkého množství výzkumů, nezbývá než s autorem souhlasit a věřit, že tzv. digitální demenci nepodlehneme. :-)